Každoroční speciální dietní soutěž Kochsternstunden, jejímž cílem je vyzkoušet co nejvíce a přitom přibrat co nejméně, skončila. Letos jsem navštívil 23 z 50 zúčastněných restaurací a vychutnal si 113 chodů (bez pozdravů z kuchyně!), někdy jsem se jen tak najedl. Ale když přijde na otázku, co si pamatuji jako hezkou vzpomínku, je toho překvapivě hodně. Než vám představím své šestichodové degustační menu (většinou s výběrem vegetariánsko-rybo-maso v jednotlivých chodech), několik obecných poznámek k tomu a onomu.
Vždycky mě těší, když mě osloví obsluha. Existují módy, z nichž nejvytrvalejší je "soooooh". Copak to neznáte? Jsou to číšníci (jako vždy u nás: m/f/d), kteří začnou říkat "tak!" nejméně metr před hostem, když připlouvají s talíři, a přestanou, až když dojdou ke stolu. V závislosti na rychlosti: "soooooooh...". Loni bylo v módě reagovat na všechno možné, ale i nemožné, slovy "gerne! s potěšením!". To už je dávno pryč, občas na nás ještě zaskřípe "gärrne!"
reakce číslo jedna reakce, kterou jsme zažili v restauraci (ne, žádný odkaz!) se servírkou (genderově neutrální umím bez hvězdičky!) s kombinací dvou číšníkových oblíbených slov: "Paní! Pánové!" mě vždycky promění v elektrického úhoře, protože při této formě oslovení vždycky ucuknu. Ne kvůli "dámě", která často sedí vedle mě, ale kvůli strnulosti, která se za tou větou skrývá. Jak snadné by bylo podívat se na hosta a říct: "Mám pro vás halibuta!", otočit se na druhou osobu a pak s úsměvem na tváři říct: "A pro vás kambalu" - nebo cokoli jiného, co je na talíři. Zní to mnohem osobněji než distancovaná forma oslovení ve třetí osobě...
