Tak v Greifendorfu umí udělat atmosféru! A už při čtení jídelního lístku k menu Cooking Star Hours bylo znát, že (omlouvám se, Greifendorfští) tady uprostřed ničeho přemýšlejí v kulinářské oblasti mimo hranice - a to už od roku 2011. Co dělá menu výjimečným ještě předtím, než si ho začnete vychutnávat, je sdělovaná otevřenost: ke každému chodu (kromě dezertu - ten se nikdy nepodává s rybou nebo masem 😉 ) je k dispozici promyšlená vegetariánská varianta a ke každému vínu s alkoholem je jako alternativa nabídnuto jedno bez něj (další výjimka je zde: každému je jako aperitiv nabídnuto bio červené Prisecco 0/0 Jörga Geigera s jablkem, aronií a lučními květy). Tak to má být!"
Byl pak mezichod treska nebo pošírované venkovské vejce? Jak dobře, že jsme byli dva a mohli jsme porovnávat, jak hloupé, že ani po porovnání se nedala vybrat žádná varianta jako vítězná, protože obě byly dobré. Takže: ryba byla šťavnatá a podávala se jako hrudka, která tvarem připomínala vejce. Doplněná drobnými barevnými kvítky a - pokud se úplně nemýlím - směsí pepře a soli z nabídky chleba. No, takové opakování se opravdu nedělá, ale chuťově to bylo tak akorát. Vejce se také ukázalo jako dokonale propečené, žloutek po otevření vytekl a obohatil omáčku. Ječné rizoto jako příloha pro nás nebylo novinkou, ale je vždy překvapivě dobré (pokud je uvařené tak správně, jak jsme ho dostali).
Naše dosud nejlepší nealkoholické víno
Vinný doprovod k oběma chodům (s doplněním na přání...) nám poskytl nejen "pán z řady" ze štýrského vinařství Muster.Gamlitz, jak jej v našem podcastu "Auf ein Glas" označil Markus Zurk za Rulandské bílé s jemnou vyvážeností, ale také nejlepší nealkoholické víno, které jsme letos ochutnali: Komma nix Cuvée weiß od franckých přátel vinařů "Frank&Frei" (vysvětlení zde). Jsou v něm Müller Thurgau, Bacchus, Gewürztraminer, Muskateller a Ryzlink rýnský - a konečně, konečně dealkoholizované víno nechutná jako marmeláda, ale jako víno! Možná za to může typický frankovkový zbytkový cukr: ten je vždy co nejnižší - a tady je 28 g/l (tam, kde jiní mohou nabídnout klidně dvakrát tolik - samozřejmě vždy právně správně na etiketě v údaji na 100 g, kde je nyní údaj frankovky suché pod tři: 2,8 g).
K hlavnímu chodu se podávaly dušené kořínky, karamelizovaná perličková cibulka a omáčka marsala, k tomu plněná holoubata nebo plněné zelí, podle toho, jak se cítíte a chutnáte. Vizuálně se oba pokrmy opět podobaly - ale (bohužel) bylo zde i mnoho podobností s předchozím vzorem. Velký modrý květ na vrcholu jsme znali z polévky, spoustu barevných drobných kvítků z mezichodu - stejně jako koktejlové rajče a hrošík z arzenálu přípravy. A co ty ostatní? Možná. Ale opět ječné rizoto (jako náplň do zelí) bylo trochu nevýrazné, protože pro tak zkušeného kuchaře existuje více možností. Zklamání se trochu zmírnilo, když jsme ho ochutnali, protože omáčka byla obzvlášť dobrá a holoubě - pokud máte něco takového rádi - mělo rozmanité chutě, protože se nepodávalo jen prso. Výběr vína tentokrát jednoznačně vyzněl ve prospěch "mit": Pia Strehnová z burgenlandského Deutschkreutzu (nikoliv ze Štýrska, jak bylo vytištěno v jídelním lístku...) je vlastně růžovou královnou Rakouska, ale umí i červené: její Blaufränkisch je jednoduché víno, ale s krásnou plností a strukturou, která jídlo doprovází sametovou hebkostí. To pravé pro nedělní (odpolední) oběd. Sangre de Toro z Torresu se vyrábí na jednom z nejlepších (a nejdražších) dealkoholizačních zařízení v Evropě - ale celkově, co se týče chuti a hloubky, se červená vína ještě méně blíží požitku z vína než bílá. Takže v takových případech jsou obvykle atraktivnější zástupná řešení se skutečným nulovým bodem (protože to nikdy nebylo víno)...