Wolfram Siebeck: Muž, který naučil Německo vnímat chuť

SLUB je správcem Siebeckova pozůstalosti

Pozůstalost je součástí Německého archivu kulinářství (můj článek v časopise Falstaff) a je tak veřejně přístupný. Wirtz – který Siebecka osobně znal a jako dlouholetý šéfredaktor časopisu Gault&Millau tam vnášel osvěžující kritický tón – samozřejmě využil „milost archivu“, jak to formuloval v rozhovoru s prof. Rutzem: „Nahlédl jsem do velmi osobních dokumentů“, což mi pomohlo při zařazování a psaní. „Myslím, že je to velmi upřímná kniha. Každopádně to není žádná zkrášlená verze,“ řekl Wirtz o Siebeckovi. To platí v tom smyslu, že jsou zde ukázány i, řekněme, svérázné stránky Siebecka, který byl nejen brilantním spisovatelem, ale také značným egomaniakem. V rozhovoru to Wirtz velmi pěkně shrnul, když byl dotázán na roli Siebeckovy manželky Barbary: „Říct, že Barbara Siebecková byla středem jeho světa, není pravda, protože středem jeho světa byl Wolfram Siebeck.“

Christoph Wirtz nám tak v 25 kapitolách přibližuje Siebecka jako člověka, jemuž jde o zdokonalování kuchařského umění – který to zdaleka ne vždy dělá s fleretem, ale občas i odvážně seká mečem nebo dokonce sekerou. Dozvíte se dabei mnoho o Siebeckovi a také o těch starých časech, které zdaleka nebyly vždy tak dobré – už jen kvůli tomu se vyplatí si v knize listovat. A Christoph Wirtz není jen Siebeckovým společníkem, je také mistrem vypravěčského umění. Většinou se to čte velmi plynule, někdy dokonce s jistou nadřazeností – jindy však měl Wirtz i slabší tvůrčí chvilky: věty o 40 až 50 slovech by mu v Gault&Millau jistě neprošly.

Autor Christoph Wirtz: „Vodu by nemiloval!“ A určitě ani tu pozici v náručí biografa… (Foto: Ulrich van Stipriaan)

Jak Wirtz hodnotí a třídí své znalosti (které ostatně vycházejí z vlastních zkušeností i z toho, co přečetl), je samozřejmě jeho věc. Mně se však navzdory jeho vlastnímu vnímání v některých věcech jeví jako příliš blízký jeho společníkovi a kolegovi. Neboť pozdní Siebeck podle mého názoru neprojevoval příliš moudrosti stáří, spíše jsem u něj musel konstatovat senilitu. Zda tento požitkář ve stáří pil ještě více než v mládí, nedokážu posoudit – nebyl jsem u toho, jen to ostatní šeptali. Wirtz se tím nezabývá, pouze na začátku rozhovoru v SLUB mu vyklouzlo: „Voda by se mu nelíbila…“. To je pravda, pomyslel jsem si a uvažoval, zda by se Siebeckovi líbilo účastnit se rozhovoru, zatímco by ležel v náručí svého životopisce?

Ale když kvůli vlastním ostrým slovům zkresluje pravdu a už v roce 2013 (vymýšlí) alternativní fakta, je to už zvláštní forma tvrdohlavosti. Ve svém blogu „Wo isst Siebeck“ v roce 2013 ve svém obvyklém stylu hřímal o rozkvétajících krajinách: „Berlín a připojená východní území odmítají podávat nezbytné špičkové výkony.“ Siebeck se pak dostává i k Drážďanům a píše: „To je patrné na jediné adrese v tomto oblíbeném městě na Labi, která se může pochlubit michelinskou hvězdou, a to ‚Bean&Beluga‘. Byli jsme tam ve čtvrtek večer a byli jsme jediní hosté.“ Věděl jsem to lépe, co se týče počtu hvězdičkových restaurací (v té době už přece existovalo dlouhodobě oceněné Caroussel v hotelu Bülow Palais), ale i co se týče toho jediného stolu: Stefan Hermann mi ujistil, že kromě Siebeckova stolu tam byly ještě čtyři další. Můj komentář ostatně nikdy nebyl zveřejněn, tak to tady teď napravím: „Vážený pane Siebecku, trochu rešerše jistě prospěje každému příspěvku, i když jste *ten Siebeck*: Drážďany mají dvě hvězdičkové restaurace. A trochu nestrannosti (skromnost od Siebecka přece nikdo nečeká) by také neuškodilo vysvětlit. Pokud například na konci příspěvku chválíte něco, za co jste sám dostal peníze – protože jste v tom měl podíl –, mělo by to tam být uvedeno!“ Ta chvála na konci článku o rozkvétajících krajinách se mimochodem – a tím se kruh uzavírá – týkala „tématu Dvorní kuchyně kolem roku 1900“, kde o pouhý měsíc později sám působil jako spoluvydavatel…

Christoph Wirtz: „Siebeck“. Plný život
ZS Verlag, Mnichov 2026.
ISBN 978-3965845589
304 s., obr., váz., 29,90 €.