Hrubě odhadováno je v Německu 130 000 mostů – a to ještě nepočítáme ty četné malé lávky přes řeky Weidigt, Leubnitz nebo Kaitzbach (a jak se všechny jmenují). Obvykle si o těchto mostech vůbec nic nemyslíme, nanejvýš s pokrčením ramen přijmeme, že (už zase) je některý z nich příliš zchátralý pro běžnou těžkou dopravu. Samozřejmě je to vždy velký šok – jak to vlastně vypadalo s úvahami o náhradě „Modrého zázraku“ před tím náhlým koncem, který přišel pro všechny? O otázkách, jako je tato, by se dalo diskutovat celé hodiny. V budově Beyer na Technické univerzitě v Drážďanech, která se do roku 1953 nazývala jednoduše „Budova stavebních inženýrů“, protože právě tam již od roku 1913 stavební inženýři provádějí výzkum a vyučují, se však od tohoto víkendu v rámci fotografické výstavy vzdává hold zcela jinému aspektu mostního stavitelství: Cengiz Dicleli, sám stavební inženýr a – podle jeho vlastních slov – „amatérský fotograf s mírnými uměleckými ambicemi“, vzdává hold významným osobnostem inženýrství prostřednictvím přibližně 40 velkoformátových černobílých fotografií.
Cengiz Dicleli se narodil v Istanbulu, kde také na německé škole složil maturitu. Poté přišel jako stipendista do Německa a v Berlíně studoval stavební inženýrství. Předmět „dějiny stavebnictví“ nebo „dějiny inženýrského stavitelství“ tam – stejně jako na většině vysokých škol v Německu – neexistoval. To je podle Dicleliho chyba: „Stavební inženýři jsou v Německu vždy vychováváni pouze jako odborníci bez historického přehledu, ačkoli je tento předmět mezitím předepsán v rámcových zkušebních řádech,“ uvedl ve svém projevu při vernisáži výstavy.
Cengiz Dicleli si obzvláště oblíbil stavebního inženýra Ulricha Finsterwaldera. „Sotva existuje stavební inženýr, na kterého by se výraz ‚geniální‘ hodil tak dobře,“ napsal Dicleli již před deseti lety v příspěvku pro drážďanské sympozium o mostním stavitelství. V tomto bodě si pak uvědomíme, že nejen stavebním inženýrům chybí v povědomí trochu (nebo dokonce hodně) stavební historie – protože upřímně řečeno: komu se při slově Finsterwalder vybaví tento génius a komu spíše spontánně přijde na mysl Finsterwalder Singerfest? Přesně tak. U drážďanských stavebních inženýrů je to možná jiné, protože jim – mimo úzký rámec učebních osnov – již léta připsávali na studijní účet body za práce o osobnostech, které jsou známé alespoň v inženýrské bublině.
Odvaha k pokroku
Jedním z (možná dokonce tím) propagátorem historického aspektu mezi drážďanskými stavebními inženýry je Manfred Curbach. Nyní je emeritním profesorem, předtím byl dlouhá léta ředitelem Ústavu masivní výstavby. Ve svém úvodním projevu při zahájení výstavy hovořil o odvaze v betonu. Odvaze, kterou bylo před sto lety třeba k prosazení něčeho nového – a zjevně tomu tak je dodnes. Stavebníci v praxi, jak se zdá, jsou ve svém myšlení i jednání velmi konzervativní. Výzkumné poznatky však tento trend narušují: Vstupní bránu do areálu s nápadnou věží pro observatoř navrhl architekt Martin Dülfer s využitím technologie, která byla v té době novinkou. Až do přelomu 20. století se totiž zpravidla stavělo kámen na kámen a dřevěné trámy na dřevěné trámy. Zvenku vypadala (a vypadá) Beyerova budova přesně tak – ale její vnitřní hodnoty odrážely tehdejší revoluci ve stavebnictví: železobeton. Manfred Curbach shrnul myšlenky tehdejších skeptiků takto: „Kámen na kámen, tomu rozuměl každý. Ale že by šedá kaše v dřevěné bedně měla najednou nést obrovská zatížení? To na některé působilo jako kouzlo. Nebo jako šarlatánství.“ Takto plánovat, takto stavět: to vyžadovalo odvahu, uzavřel Curbach.
Bez odvahy zůstávají i velké stavby zjevně nevýrazné. Nebo naopak: To, co Ulricha Finsterwaldera zvláště vyznačuje, je „jeho pojetí teorie a praxe jako důsledného celku“, zapsal Dicleli před deseti lety do pamětní knihy hostům sympozia o mostním stavitelství. „V kombinaci s inovační silou a odvahou riskovat mu tento přístup umožnil, aby spolu se svou firmou (Dyckerhoff & Widmann) nejen přečkal dvě světové války a světovou hospodářskou krizi, ale také po celá desetiletí udržel špičkovou mezinárodní pozici v oblasti stavebního inženýrství.“
Nejen předchozí generace občas potřebovaly odvahu, nejen ony měly – s dovolením – bláznivé nápady. S myšlenkou, která byla významně prosazována v Drážďanech a zde u stavebních inženýrů Manfreda Curbacha a která dnes jako uhlíkový beton představuje například při sanaci Beyerovy budovy staticky i opticky důležitou třešničku na dortu, to v počátcích výzkumu nebylo jinak. Tehdy se ještě hovořilo o textilním betonu – a skeptici si pod tím představovali spíše staré hadry než vysoce výkonné technické materiály. Pochybovačům, a to i z vlastních řad, při sanaci stropů železobetonové konstrukce, které byly místy tlusté pouhých osm centimetrů, pomocí uhlíkového betonu došly argumenty: pod stropy byly naneseny extrémně tenké vrstvy betonu, vyztužené tkaninami z uhlíkových vláken. Curbach při slavnostním otevření zdůraznil dva efekty: „Vzhled zůstal téměř beze změny, ale nosnost se zvýšila!“ Na řečnickou otázku, zda k tomu dnes opět byla zapotřebí odvaha, nechtěl odpovědět – „v tom jsem zaujatý“.
Vytrvalostí k cíli
To, že jsou fotografie nyní trvale k vidění v budově Beyer, je zřejmě také zásluhou „mladší sestry“ odvahy: vytrvalosti při prosazování rozumných nápadů. Nově zrekonstruovaná budova Bayer-Bau totiž jako místo výzkumu a výuky – tedy místo, kde se pracuje – nezískala jen uhlíkový beton, ale také přísná pravidla: žádné hřebíky! Kdo si chce na zeď připevnit poznámky nebo dokonce obrázek, tomu dobře poslouží projektor, který to promítne do vzduchu. A teď hned těchto 40 (a několik dalších týkajících se budovy a galerie předků) fotografií! Dá se tušit, kolik energie a vytrvalosti do tohoto projektu vložili oba kurátoři (kromě Manfreda Curbacha také děkanka Birgit Beckmannová).
Ale stálo to za to. Cengiz Dicleli má totiž velmi dobré fotografické oko. A věnuje čas pečlivé úpravě svých snímků. Rozhodl se tak, že pro výstižné zachycení staveb z pohledového betonu je nejvhodnější černobílá fotografie. Prováděl také retuše – například odstranil rušivé dopravní značky, někdy i lidi. Je to přípustné? Je, protože tyto snímky jsou přece jen víc než jen bezmyšlenkovitě pořízené amatérské fotografie. V tomhle musíme souhlasit s Manfredem Curbachem, že jde o „díla inženýrského umění, zachycená pohledem umělce“.
Snímky jsou vyvolány ve vynikající kvalitě – jak dobře, že ještě existují specializované laboratoře, které rozumějí i odstínům v šedé škále. Jednotné popisky jsou stručné, ale dostačující: kde se motiv nachází, kdo jsou lidé na snímku, kdy vznikl. Škoda jen, že někde ve druhém patře popisky úplně chyběly – ale s vernisážemi je to asi jako s Vánocemi: termín je stanovený, ale pak se najednou všechno odehraje velmi rychle…
Mosty a další. Stavby od Finsterwalder & Co.
Inženýrské stavitelství, fotografoval Cengiz Dicleli
Beyer-Bau, 1. a 2. patro
George-Bähr-Str. 1, 01069 Drážďany
