Nepopulární olympijští vítězové: 50 let od zisku zlaté medaile fotbalistů NDR

Šest hodin tréninku denně

Tréninky však samozřejmě musel absolvovat i Weber, který byl v té době ještě žákem – a nebyly to žádné procházky růžovou zahradou. „Buschner byl naprostý profesionál, co se týče fotbalu a toho, jak nás vedl k profesionálnímu hraní fotbalu,“ řekl obránce Lothar Kurbjuweit a upřesnil délku tréninků: „Každý den šest hodin na hřišti.“ 

Nacvičená síla a technika se vyplatily v 84. minutě, kdy Reinhard Häfner z Dynama Drážďany po sólu uzavřel turnaj, který začal pokáráním od šéfa sportu NDR Manfreda Ewalda.

Fotbalisté jako přívěsek olympijského týmu

Nejmocnější muž ve sportu by po remíze 0:0 v prvním skupinovém utkání proti Brazílii nejraději poslal tým zpátky domů. Koneckonců na olympijském turnaji bylo potřeba 17 sportovců, aby se v nejlepším případě podařilo získat další zápis do medailového žebříčku. 

Buschner však tým rychle postavil zpět na nohy. „Schorsch vyvodil správné závěry a řekl: Budeme si dělat, co umíme,“ řekl Weber, „nebyli jsme žádná velká hvězda, ale jen přívěsek celého olympijského týmu. A ti nebyli zrovna nadšení, když jsme pak dokonce vybojovali zlatou medaili.“

4:0 proti Francii a Platinimu

Díky vítězství 1:0 nad Španělskem postoupili fotbalisté NDR do čtvrtfinále. Tam poslali Francii s mladým Michelem Platinim domů výsledkem 4:0, než v předfinále poslali Sovětský svaz, posílený hvězdným hráčem Olegem Blochinem, výsledkem 2:1 do malého finále.

„Velký bratr“ byl tak rozzlobený, že hráči se nezúčastnili slavnostního předávání medailí a medaile převzali pouze dva vyslanci, zatímco fotbalisté NDR svůj úspěch pomalu proměňovali v oslavy. „Jedno nebo dvě piva jsme už vypili. Potom jsme se rozešli po skupinkách,“ řekl Hartmut Schade.

Nekonečná svoboda v olympijské vesnici

Na rozdíl od mistrovství světa v roce 1974, kdy byli hráči po celou dobu pod dohledem, totiž olympijská vesnice nabízela naprostou svobodu. „Tolik času jsme vlastně ani neměli,“ řekl Gert Heidler, který patřil do drážďanského bloku, „soukromě jsme také chtěli vyrazit do města, jet metrem a zajít do velkých nákupních center.“

Gerd Kische, hráč a později prezident klubu Hansa Rostock, si užíval nezvyklé svobody. „Často jsme chodili do kina, kde promítali nejnovější filmy. Byli jsme velmi hrdí a šťastní, že jsme mohli tleskat medailistům z jiných sportovních odvětví,“ řekl Kische, který na konec dubna 2026 pozval na první setkání po zisku zlaté medaile. 

V kvalifikaci vyřadili Československo

Osm ze 17 hráčů – čtyři již zemřeli – přijelo do Dierhagenu u Rostocku a také s nadšením vzpomínali na podmínky v Montrealu. „Po roce 1972 byla olympijská vesnice jako pevnost,“ řekl Weber, který si však užíval, že v kantýně seděl vedle kubánského zápasníka nebo plavecké hvězdy Marka Spitz: „Všichni byli ve vesnici – na rozdíl od dneška.“

I když vítězství nad Poláky umožnilo zisk nejvyššího možného titulu, fotbalisté měli nejtěžší zápas již za sebou v kvalifikaci. Dvěmi remízami s Československem si Buschnerův tým zajistil vstupenku do Montrealu. Československo se mohlo utěšit titulem mistra Evropy, který vybojovalo šest týdnů před zlatou medailí NDR v penaltovém rozstřelu proti Spolkové republice.

Ale ani uvnitř týmu není olympijské vítězství nutně na prvním místě. Pro Kischeho to byla účast na mistrovství světa o dva roky dříve, protože tam byl zastoupen celý světový fotbal – a ne jen státní amatéři z východního bloku, kteří si v letech 1952 až 1988, kdy byla zrušena pravidla pro amatéry, rozdělily olympijské vítězství mezi sebe. „Tam jsme byli jen mezi sebou, mezi fotbalisty,“ řekl Kische, který trochu lituje promarněné šance na mistrovství světa: „V roce 1976 jsme byli díky složení týmu lepší a úspěšnější než v roce 1974. Byl to harmonický kolektiv, k čemuž skvěle přispěli hráči z Drážďan. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a neměli jsme tolik egoistů.“

Copyright 2026, dpa (www.dpa.de). Všechna práva vyhrazena