Většina občanů dělnického a rolnického státu zřejmě kvůli časovému posunu zmeškala největší triumf fotbalové reprezentace NDR. Kolem 5:35 středoevropského času zazněl v Montrealu závěrečný hvizd olympijského fotbalového finále 31. července 1976 – NDR díky vítězství 3:1 nad Polskem získala zlatou medaili z olympijského turnaje – v Kanadě krátce před půlnocí. „To 3:1 bylo pro naši národní reprezentaci nezapomenutelné. Je to něco, o čem se nám zdálo,“ řekl Drážďan Dieter Riedel 50 let po finálovém vítězství, „je úžasné být olympijským vítězem z roku 1976.“ Na deštěm promočeném hřišti, na které by dnes žádný profesionální hráč Bundesligy nevkročil ani špičkou boty, si tým sestavený národním trenérem Georgem Buschnerem, v jehož sestavě bylo šest hráčů Dynama Drážďany, vybudoval brzy náskok díky dvěma rychlým gólům – v sedmé minutě skóroval Hartmut Schade z Drážďan a o sedm minut později Martin Hoffmann z 1. FC Magdeburg. Hráči však promarnili další stoprocentní šance, takže polská superhvězda Grzegorz Lato, který před dvěma lety dovedl Poláky na mistrovství světa v Německu k třetímu místu, dokázal po necelé hodině hry snížit skóre. Hráči kolem Hanse-Jürgena „Dixieho“ Dörnera se však nevzdali, ale tlačili na rozhodující gól. „Byli jsme v dobré kondici a mohli jsme hrát každý zápas i 120 minut,“ řekl Gerd Weber, který byl ve svých 20 letech nejmladším hráčem týmu a ve finále byl pouze divákem. Tréninky však samozřejmě musel absolvovat i Weber, který byl v té době ještě žákem – a nebyly to žádné procházky růžovou zahradou. „Buschner byl naprostý profesionál, co se týče fotbalu a toho, jak nás vedl k profesionálnímu hraní fotbalu,“ řekl obránce Lothar Kurbjuweit a upřesnil délku tréninků: „Každý den šest hodin na hřišti.“ Nacvičená síla a technika se vyplatily v 84. minutě, kdy Reinhard Häfner z Dynama Drážďany po sólu uzavřel turnaj, který začal pokáráním od šéfa sportu NDR Manfreda Ewalda. Nejmocnější muž ve sportu by po remíze 0:0 v prvním skupinovém utkání proti Brazílii nejraději poslal tým zpátky domů. Koneckonců na olympijském turnaji bylo potřeba 17 sportovců, aby se v nejlepším případě podařilo získat další zápis do medailového žebříčku. Buschner však tým rychle postavil zpět na nohy. „Schorsch vyvodil správné závěry a řekl: Budeme si dělat, co umíme,“ řekl Weber, „nebyli jsme žádná velká hvězda, ale jen přívěsek celého olympijského týmu. A ti nebyli zrovna nadšení, když jsme pak dokonce vybojovali zlatou medaili.“ Díky vítězství 1:0 nad Španělskem postoupili fotbalisté NDR do čtvrtfinále. Tam poslali Francii s mladým Michelem Platinim domů výsledkem 4:0, než v předfinále poslali Sovětský svaz, posílený hvězdným hráčem Olegem Blochinem, výsledkem 2:1 do malého finále. „Velký bratr“ byl tak rozzlobený, že hráči se nezúčastnili slavnostního předávání medailí a medaile převzali pouze dva vyslanci, zatímco fotbalisté NDR svůj úspěch pomalu proměňovali v oslavy. „Jedno nebo dvě piva jsme už vypili. Potom jsme se rozešli po skupinkách,“ řekl Hartmut Schade. Na rozdíl od mistrovství světa v roce 1974, kdy byli hráči po celou dobu pod dohledem, totiž olympijská vesnice nabízela naprostou svobodu. „Tolik času jsme vlastně ani neměli,“ řekl Gert Heidler, který patřil do drážďanského bloku, „soukromě jsme také chtěli vyrazit do města, jet metrem a zajít do velkých nákupních center.“ Gerd Kische, hráč a později prezident klubu Hansa Rostock, si užíval nezvyklé svobody. „Často jsme chodili do kina, kde promítali nejnovější filmy. Byli jsme velmi hrdí a šťastní, že jsme mohli tleskat medailistům z jiných sportovních odvětví,“ řekl Kische, který na konec dubna 2026 pozval na první setkání po zisku zlaté medaile. Osm ze 17 hráčů – čtyři již zemřeli – přijelo do Dierhagenu u Rostocku a také s nadšením vzpomínali na podmínky v Montrealu. „Po roce 1972 byla olympijská vesnice jako pevnost,“ řekl Weber, který si však užíval, že v kantýně seděl vedle kubánského zápasníka nebo plavecké hvězdy Marka Spitz: „Všichni byli ve vesnici – na rozdíl od dneška.“ I když vítězství nad Poláky umožnilo zisk nejvyššího možného titulu, fotbalisté měli nejtěžší zápas již za sebou v kvalifikaci. Dvěmi remízami s Československem si Buschnerův tým zajistil vstupenku do Montrealu. Československo se mohlo utěšit titulem mistra Evropy, který vybojovalo šest týdnů před zlatou medailí NDR v penaltovém rozstřelu proti Spolkové republice. Ale ani uvnitř týmu není olympijské vítězství nutně na prvním místě. Pro Kischeho to byla účast na mistrovství světa o dva roky dříve, protože tam byl zastoupen celý světový fotbal – a ne jen státní amatéři z východního bloku, kteří si v letech 1952 až 1988, kdy byla zrušena pravidla pro amatéry, rozdělily olympijské vítězství mezi sebe. „Tam jsme byli jen mezi sebou, mezi fotbalisty,“ řekl Kische, který trochu lituje promarněné šance na mistrovství světa: „V roce 1976 jsme byli díky složení týmu lepší a úspěšnější než v roce 1974. Byl to harmonický kolektiv, k čemuž skvěle přispěli hráči z Drážďan. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a neměli jsme tolik egoistů.“ Copyright 2026, dpa (www.dpa.de). Všechna práva vyhrazena„Každý zápas mohl trvat i 120 minut“
Šest hodin tréninku denně
Fotbalisté jako přívěsek olympijského týmu
4:0 proti Francii a Platinimu
Nekonečná svoboda v olympijské vesnici
V kvalifikaci vyřadili Československo
