Židovské obce v Sasku u příležitosti 100. výročí založení svého krajského svazu vyjádřily obavy z rostoucího antisemitismu. Na slavnostním shromáždění v zemském sněmu zaznělo mnoho zamyšlených projevů. Jako první se ujal slova předseda zemského sněmu Alexander Dierks. „Metla antisemitismu přetrvává a projevuje se jak ve staré, tak v nové podobě v našem kraji, v Evropě i ve světě.“ V uplynulých letech bylo nutné synagogu v Drážďanech přestavět, mimo jiné i kvůli rostoucím bezpečnostním požadavkům. „Nesmíme se omezovat pouze na to, že budeme hovořit o tom, jak velká je naše odpovědnost s ohledem na naši strašlivou minulost a osud Židů a Židek, ale musíme společně zajistit, aby byl židovský život ve Svobodném státě samozřejmostí,“ zdůraznil politik CDU a na závěr řekl: „Měli bychom být ostražití vůči antisemitismu a vůči všem hrozbám, kterým je jinak naše otevřená společnost vystavena jak zevnitř, tak zvenčí. A neměli bychom přitom zapomínat na radost ze života a na oslavu života.“ Ekaterina Kulakova, předsedkyně Zemského svazu židovských obcí, vyjádřila úlevu, že v rámci probíhajícího Roku židovské kultury v Sasku, který zahrnuje více než 1 000 akcí, dosud nedošlo k žádnému antisemitskému incidentu – „ačkoli antisemitismus výrazně vzrostl nejen v Sasku nebo v Německu, ale i po celém světě“. Poté se k mikrofonu dostala 91letá přeživší holokaustu a rodilá Drážďanka Renate Aris a pronesla dojemnou řeč s mnoha osobními momenty. Připomněla například, že Židé v pozdější fázi nacistické éry nesměli chovat domácí zvířata. „Můj bratr a já jsme každý dostali jako dárek malé králíče. Přišli dva pánové, nechali si zvířata ukázat, vzali je před našimi očima do rukou a jedním úderem je zabili. To musely naše dětské duše snášet.“ „Žádné dítě by už něco takového nemělo zažít. Nikdo by už něco takového neměl zažít,“ řekla Arisová. 13. února 1945 – v den zničení Drážďan – musel její otec vyzvednout rozkazy k deportaci do koncentračního tábora Terezín. „Patřili jsme k poslednímu transportu 16. února 1945. Ten se však již nemohl uskutečnit.“ Letecké útoky spojenců na Drážďany skutečně zachránily život mnoha Židům, protože se v zmatku po útocích mohli skrýt. Aris citovala z básně spisovatele Ericha Kästnera, který se rovněž narodil v Drážďanech. „Doufali jsme. Ale ta naděje byla troufalá. Jako zástupkyně mladé generace se Katrin Ikhilmanová obrátila na hosty slavnostního shromáždění. „Antisemitismus je dnes pro mnoho mladých Židů a Židů součástí našeho každodenního života. Setkáváme se s ním ve školách, na univerzitách, v práci i na ulici,“ řekla tato žena pocházející z Ukrajiny. Mnozí z její generace vyrůstali s vyprávěním svých rodičů a prarodičů o vyloučení ve státech bývalého Sovětského svazu. „Dlouho se tyto příběhy zdály velmi vzdálené. O to bolestivější je pro mě, když najednou zažívám situace, které připomínají příběhy o vylučování.“ Copyright 2026, dpa (www.dpa.de). Všechna práva vyhrazenaDierks: Učinit židovský život samozřejmou součástí života
Přeživší holokaustu Renate Aris pronesla dojemnou řeč
Židé se po leteckých náletech na Drážďany mohli vyhnout deportaci
A rozum zůstal vzdálený jako hvězda. Ti, kteří přišli po nás, rychle zapomněli. Ti, kteří přišli po nás, se nic nenaučili.“ Židé tehdy doufali, že se velký Erich Kästner mýlí. „Dnes víme: nemýlil se. To jsme my, Židé, museli bolestně zažít po útoku Hamásu na Izrael.“Mladá Židovka vypráví o diskriminaci v každodenním životě