V těchto dnech se opět často dočteme, že se mění čas. To je, s dovolením, samozřejmě nesmysl. Čas totiž dělá to, co dělá vždycky: běží dál. Je to takříkajíc jeho verze „vždycky vpřed, nikdy vzad“. To, co děláme my, pokud máme doma ještě analogové hodiny, je: otočit ručičkou na hodinách. A to, abychom hned vyjasnili napětí, v noci ze soboty na neděli o hodinu zpět. Z tohoto pohledu si Paulchen Panther samozřejmě klade špatnou otázku: protože „Kdo otočil s hodinami, je už opravdu tak pozdě?“, správně se na podzim ptá: „Je opravdu ještě tak brzy?“ A to je otázka, kterou si kladou i ti, kteří si nechávají nastavovat čas prostřednictvím smartphonu, chytrých hodinek, počítače nebo rádiového budíku od Federálního fyzikálně-technického ústavu v Braunschweigu, který pro tyto účely využívá atomové hodiny.
Čas je samozřejmě stejně relativní. Pěkný příklad toho nenajdeme třeba ve čtení Albertovy Einsteinovy teorie relativity (ta je pro nás normální lidi stejně příliš složitá), ale v každodenním využívání veřejné dopravy. Pro lepší srozumitelnost se zde budu zabývat pouze autobusy, ale mám na mysli všechny druhy dopravy bez ohledu na rod, tedy včetně tramvají, trajektů, lanovek a dalších dopravních prostředků, které jezdí podle jízdního řádu. U autobusů (B, F, S) to totiž funguje takto: Když jdeš na zastávku a dorazíš tam včas, ale autobus tentokrát přijel příliš brzy: pak přijdeš pozdě. Říkám tomu speciální stipriaanská teorie relativity (SSR). Dokud se to stává během dne a při rozumné frekvenci spojů, není to žádný problém. Ve večerních hodinách s řídším dopravním spojením to však může být velmi nepříjemné. Jediným řešením je být na místě výrazně dříve než autobus!
Pokud autobus přijede – což se během dne samozřejmě stává častěji – ale později, dá se to často vysvětlit. Autobus je také jen účastník silničního provozu a stojí pak spolu s ostatními v zácpě. Někdy je zpoždění v kombinaci s včasným příchodem cestujícího – dokonce výhodné. Díky SSR totiž z pohledu cestujícího v případě nepřiměřeně velkého zpoždění v rámci desetiminutového intervalu přijede autobus, který je vlastně zpožděný, vlastně příliš brzy – a tak při přestupování stihneš spoj, s nímž jsi vlastně nepočítal. Ve výsledku tedy dorazíš do cíle příliš brzy – kvůli zpoždění. Šílený svět.
Jak relativní všechno je, jsem měl možnost zažít během své práce jako sázkař (ne v sázkové kanceláři, ale jako předtisková příprava) u publikací. Samozřejmě existují časové plány, které se obvykle sestavují „odzadu“ – protože na konci je většinou pevně daná událost (konference, veletrh a podobně). Před tím se tiskne, před tím se navrhuje grafika a před tím se provádí redakční úpravy. Úplně na začátku jsou autoři, a ti tedy dostávají termín odevzdání pro autory. To, co se však pak pravidelně odehrává, směřuje k zcela vlastní interpretaci obecně známých pracovních postupů. Tak se pravidelně stává, že se někdo dva měsíce po svém termínu odevzdání ptá, kdy to vlastně bylo. Údajně mu samozřejmě nikdy nedorazily připomínkové e-maily a – kvůli dovolené! – by se k tomu dostal až za tři týdny. I když by vlastně (vlastně!) už všechno mělo být v tiskárně…
Zcela samostatnou kapitolou – a zde se jako autor přirozeně pohybuje na velmi tenkém ledě – jsou opět ženy. Nevědecký průzkum mezi deseti ženami ukázal: rády si posouvají hodiny dopředu – aby byly přesné. Všechny pokusy to pochopit u mě selhaly. Dotazované ženy většinou pokrčily rameny a zamumlaly něco jako „typický chlap!“
