„Když vstanu brzy, jsem ráda, že mám práci,“ říká Zahra Sarwari a rozzáří se od ucha k uchu. Pak totiž ví, že má dnes co dělat. Třicetidevítiletá žena z Afghánistánu pracuje už několik měsíců v menze Technické univerzity v Drážďanech, někdy při výdeji jídla, jindy u myčky nádobí. Momentálně pracuje čtyři hodiny denně, později by to mělo být šest nebo dokonce osm hodin. Pak by možná mohla pracovat v kavárně nebo dokonce jako kuchařka.
„Vůbec si neuvědomuji, že jsem cizinec.“
„Dlouho jsem hledala práci,“ říká matka tří dětí. Ve své bývalé vlasti ženy směly vůbec nepracovat. Teď je součástí týmu. Němečtí kolegové jsou „velmi milí“. „Vůbec si neuvědomuji, že jsem cizinka. Tady jsem taky Němka.“ Samozřejmě se někdy vyskytnou problémy, koneckonců je tu nová. Je to krásný pocit, už nedostávat peníze z úřadu práce. „Jdu za svými dětmi a říkám: Tohle jsou peníze, které jsem dostala za svou práci. To jsou moje peníze.“
Zahra Sarwari získala tuto práci společně s 13 dalšími ženami se zahraničním původem v rámci programu Drážďanské rady pro cizince a Saské rady pro uprchlíky. Program je mimo jiné financován EU a Spolkovým ministerstvem práce. Jedenáct žen v něm stále působí. „Byla to výjimečná situace. Studentská služba hledala najednou mnoho nových zaměstnanců,“ říká Christian Schäfer-Hock, výkonný ředitel Rady pro cizince.
