Pec se vypíná: v Kahle se již nevyrábí nový porcelán

V hale je neustále slyšet hlasité hučení. „Ten hluk z pece mi bude chybět,“ říká Nicole Roth, usměje se a zároveň polkne. „Vlastně jsem si myslela, že tu zůstanu až do důchodu.“ Rothová, které je něco přes čtyřicet, je vedoucí oddělení dekorací ve společnosti Kahla Porzellan GmbH. Usmívá se, když mluví o situaci v tomto tradičním, ale insolventním podniku, kde již absolvovala učňovskou přípravu na malířku skla a porcelánu. Někdy se jí při tom však přesto zalijí oči slzami.

Přesně 182 let poté, co se v Kahle poprvé vypalovalo porcelán, se tam nyní velká pec vypíná. Za přítomnosti zaměstnanců a hostů se plynové regulátory definitivně uzavřou. „Než pec úplně vychladne, potrvá to několik hodin,“ říká vedoucí výroby Frank Meinhardt-Ruppin.

Pec bylo možné vyhřát na 1 400 stupňů, aby se v ní někdy i několik hodin vypalovaly šálky, talíře, konvice a další již vytvarované a předpálené porcelánové díly. Teoreticky bylo možné v tomto 70 metrů dlouhém zařízení vypálit 50 000 kusů denně. „Čím více se pálilo, tím levnější byl provoz pece,“ vysvětluje Christoph Schwieter. Před několika měsíci ho do Kahly přivedl správce konkurzní podstaty Rolf Rombach jako prozatímního manažera. V poslední době však pec nebyla dostatečně vytížena, aby ji bylo možné efektivně provozovat, dodává Meinhardt-Ruppin.

Náklady na energii, které i během insolvence dále rostly, podle Schwietera podniku definitivně zlomily vaz. Jen burzovní ceny plynu prudce vzrostly. Náklady na energii pro podnik se v poslední době vyšplhaly na zhruba 200 000 eur měsíčně.

Vysoké náklady na energii, slabá poptávka

Samotné náklady na plyn však nevedly k insolvenčnímu řízení zahájenému na jaře. Společnost tehdy své potíže zdůvodňovala slabou situací v oblasti zakázek, zdrženlivostí v nákupech v gastronomickém sektoru a vysokými náklady na energii. Schwieter mezitím poukazuje na to, že v minulosti byly například opomenuty i investice. Stroje jsou nicméně na dobré technologické úrovni. Velká pec bude prodána. „Do zemí mimo Evropu,“ zdůrazňuje Schwieter. Počet výrobců porcelánu se totiž mezitím stal přehledným nejen v Německu.

Přitom právě východní Německo bylo dlouhou dobu známé průmyslovou výrobou porcelánu, kde tato výroba – alespoň v rámci Evropy – měla také své historické počátky v podobě míšenského porcelánu. Podle tamějšího ministerstva hospodářství zažívalo toto odvětví v dnešním Durynsku doslova rozmach a i Kahla se stala známým výrobním centrem. Již od roku 1844 se tam například ručně nanášel na šálky a další výrobky slavný modrý vzor s nehynoucími květinami.

Kdysi 18 000 zaměstnanců ve VEB Feinkeramik

Nakonec se město v dobách NDR stalo sídlem státního podniku (VEB) Feinkeramik, k němuž patřilo 17 závodů s přibližně 18 000 zaměstnanci. Zhruba 2 300 z nich pracovalo v Kahle. Po pádu berlínské zdi přišla i pro Kahlu privatizace a první bankrot. V roce 1994 byla nově založena společnost Kahla/Thüringen Porzellan GmbH.

Ta v roce 2020 po zmaření velké zakázky vyhlásila insolvenci a následně ji převzal dosavadní poslední jednatel Daniel Jeschonowski. Před insolvencí před šesti lety v manufaktuře pracovalo ještě asi 250 lidí. V květnu se hovořilo o 120 zaměstnancích, kteří ve společnosti pracovali. Nyní jich je ještě kolem 100, po ukončení výroby samotného porcelánu jich bude asi 70.

Společnost získala řadu ocenění za design. Schwieter hovoří o „inovativních nápadech“, které byly v Kahle vymyšleny a realizovány, a poukazuje například na dekor z plsti vhodný do myčky. Tímto způsobem podle Schwietera společnost reagovala i na změněné nákupní chování zákazníků. Typická počáteční výbava kompletní jídelní soupravou již dávno není pravidlem.

Proto se společnost Kahla zaměřila také na gastronomické podniky a hotely jako na své zákazníky. Důležitou oblastí byla v poslední době také výroba reklamních produktů, například hrníčků s firemními logy a podobně. V oblasti dekorace se například v současné době ještě zdobí hrnky pro kavárnu v Paříži. „Těm jsme už dodávali několikrát,“ vzpomíná Roth.

Od konce září je to jasné: „Hodně jsem plakala“

Ačkoli se insolvenční správce Rombach snažil ještě najít investora a do těchto snah se zapojila i spolková země Durynsko; koncem září přišlo oznámení, že neexistuje ekonomický základ pro trvalé pokračování provozu.

Vedoucí dekorace Rothová si ještě dobře pamatuje den, kdy se dozvěděla o konci svého zaměstnavatele: „Plakala jsem, hodně jsem plakala.“ Mezi zaměstnanci nyní panují smíšené nálady. Někteří říkají, že už se s tím nedá nic dělat, jiní ještě doufají, že to nějak půjde dál. „A většina zaměstnanců je tady, na ty se můžu spolehnout,“ zdůrazňuje Rothová.

Náladu jasně ilustruje například Heike Schacheová. Stejně jako mnoho dalších jejích kolegů a kolegyň z výroby bílého prádla zažila ve čtvrtek svůj poslední skutečný pracovní den. „Byla jsem tu pět let. Není to příjemné,“ říká. Jak to bude s touto 61letou ženou dál z profesního hlediska, to zatím neví. „Teď je to prostě tak... Ale možná se ještě stane zázrak, to se nedá vědět.“

Velký nával v podnikovém obchodě: „obrovská vlna empatie“

Benedikt Bernshausen se mezitím pořádně zapotí. Jako vedoucí podnikového obchodu je tento 38letý muž už několik dní v jednom kole. Od chvíle, kdy se rozkřiklo, že Kahla končí, je nával v tovární prodejně obrovský. Auta se částečně už hromadí u výjezdu. „Máme teď denně 1 500 až 2 000 zákazníků,“ říká Bernshausen. Jinak sem denně chodilo několik set nakupujících.

Tyto dny jsou „emocionální horskou dráhou“, popisuje Bernshausen, který sice v Kahle pracuje teprve něco přes šest let, ale historii podniku zná jako málokdo. Zákazníci často pociťují potřebu hovořit o svých vlastních vazbách na firmu Kahla a její nádobí, vyprávějí anekdoty a sdílejí osud firmy i jejích zaměstnanců. „Společně se smějeme, ale někdy také cítíme knedlík v krku. Vlna empatie je obrovská,“ říká Bernshausen.

Nádobí, které nás provází od dětství

Mezi takové zákazníky v podnikové prodejně patří například i Christian Koseck. „Tohle je teď pravděpodobně naposledy, co si tady ještě můžeme něco koupit,“ vysvětluje. Se svou rodinou, včetně dvou malých dětí, přijel speciálně z Lipska. Nádobí z Kahly patří k jejich každodennímu životu. „Teď si chceme ještě pořídit to, co nám chybí – nebo co se už rozbilo.“ Pro rodilého Durynčana však vazba na kahla-porcelán existovala už odjakživa: „S tímto nádobím jsem vyrostl a měl jsem talíře s krásnými dětskými motivy.“

Prodejna přímo z továrny by měla, pokud to bude možné, fungovat ještě až do příštího roku. Odklad platí i pro dekorativní divizi Nicole Roth. Tam je třeba ještě vyřídit zbývající zakázky. Ale i tam se rodí malá jiskřička naděje: „S plným nasazením“ se pracuje na tom, aby se v Kahle našlo alespoň „malé řešení“, říká správce konkurzní podstaty Rombach. Jde přitom například o zachování značky a dekorativní divize. Rothová při této myšlence září: „Jsem plná naděje a přála bych si, aby to pokračovalo.“