Gen Alpha drží při vyšívání nitě v ruce

„Klack, klack, klack“ – Celá místnost v škole krajkářství v Annabergu-Buchholzu je naplněna klapáním dřevěných krajkářských klop. Pro Krušné hory je to typický zvuk. Velké i malé ruce s nimi otáčejí a kříží nitě na svých barevných krajkářských pytlících. Mezitím zapichují do pytlíků četné špendlíky, aby zafixovaly rozpracované dílo nebo mohly odložit nepoužívané krajkářské špendlíky stranou. 

Která z žákyň není plně soustředěná, ta si mezitím povídá se sousedkou, zatímco z barevných nití vzniká medúza, kohout nebo liška. „Manu, můžeš mi pomoct?“, ozývá se tu a tam, když se některá ze žákyň „ztratila“, jak to nazývá učitelka paličkování Manuela Fischerová.

Fischerová teď spěchá k Maji. Devítiletá Maja chodí na kurzy paličkování teprve krátce. Přesto už paličkuje hbitě – někdy však až příliš rychle. Pak přichází učitelka Manu a pomáhá, otáčí a kroutí nitě, dokud nejsou zase správně. 

Krajkářství je řemeslná technika, která se skládá pouze ze dvou pohybů: otáčení a křížení, jak vysvětluje Manuela Fischerová. „Krajkářství je druh pletení,“ dodává.

Společný zážitek proti stresu

Maja pozorně poslouchá, přikyvuje a pak si nitě znovu vezme do rukou. „No, už jsem tu jednou byla se svou třídou a tehdy jsem si všimla, že mě to moc baví, a proto jsem tu teď,“ vypráví devítiletá dívka, která právě vyšívá ptáčka. Ráda sem chodí, „protože to uklidňuje nervy“, říká Maja vesele.

Vedle dívek sedí v škole krajkářství u svých projektů také tři starší ženy – jedna z nich kvůli své vnučce. „Bylo to na začátku roku. Emilia přišla a zeptala se: ‚Babi, půjdeš s námi? Řekla jsem: ‚Ano, to se hodí, protože jsem jako mladá sama vyšívala‘,“ vypráví 69letá Karin Schwabe.

Nejdůležitější na společném koníčku je však „společně strávený čas s dětmi, to je skvělé“, vysvětluje Schwabe. Její vnučka Emilia to vidí podobně. Vyšívá, protože „po náročném školním dni si tak člověk trochu odpočine“. A stejně důležité je podle ní: „Prostě být ve společnosti ostatních,“ říká.

Tradice v Krušných horách

Krajkářství je úzce spjato s Krušnými horami – a to již prokazatelně více než 450 let. Tak se krajkářka objevuje vedle řezbáře a dvou horníků v tradičním motivu svíčky. Zvláště proslulá byla Barbara Uthmannová, která v 16. století údajně zaměstnávala až 900 krajkářek a významně přispěla k rozšíření krajkářství v Krušných horách. Po ní je pojmenována krajkářská škola v Annabergu-Buchholzu. Poté, co zde hornictví upadlo, se krajkářství stalo hlavním zdrojem obživy v regionu, vysvětluje Manuela Fischer. A i dnes se v Krušných horách této ruční technice věnují, i když především jako koníčku.

Emilia má pocit, že ji to nějakým způsobem spojuje s domovem. „Prostě k tomu nějak patří,“ vypráví Kimberly, další žákyně krajkářství, „protože to dělala moje starší sestra, dělala to moje maminka a dělají to i moji dva mladší sourozenci.“

Víc než babiččiny krajkové ubrousky?

Krajkářství přináší radost i mladé generaci, což je v místnosti opravdu cítit. Bohužel si při zmínce o krajkářství mnoho lidí stále vybaví babiččiny ubrousky, říká Steffi Schneiderová, odbornice na krajkářství a ředitelka Volkshochschule Schwarzenberg. Přitom se krajkářství od té doby opravdu změnilo, dnes se krajkují šperky nebo se pracuje trojrozměrně s drátem. „No, člověk musí být trochu moderní, aby přilákal lidi,“ souhlasí i Manuela Fischerová. Dětem dává k dispozici všechny barvy a pracuje také s třpytkami a korálky.

Spousta mladých nadšenců, téměř žádní muži

Ačkoli neexistují žádné údaje o tom, kolik dětí a mladých lidí v Sasku aktivně vyšívá krajkou nebo umí vyšívat krajkou. V Krušných horách je to však podle Schneiderové stále velmi aktuální. „O novou generaci se nebojíme,“ dodává. I Saský a krušnohorský svaz krajkářů (SEKV) odhaduje počet účastníků kurzů v posledních letech jako konstantní. 

Co však chybí, vysvětluje Manuela Fischerová, je právě ta střední věková skupina. „Mezi 20 a 40 lety, to nám chybí,“ říká Fischerová. Pohled do její učebny to potvrzuje – u vyšívacích pytlíků tu sedí žákyně základních škol, teenagerky a starší ženy.

Stejně tak nejsou v dohledu chlapci a muži. Ti jsou v tomto koníčku v menšině. Přitom v Krušných horách sedávali u paličkovacích taštiček i muži, zejména v době, kdy se region živil paličkováním, jak vypráví Fischerová. Podle ní se však v jejích kurzech čas od času objevují i muži. „Měli jsme tu vždy jednoho chlapce, právě v této skupině, který už bohužel nechodí,“ říká Fischerová.

Celoživotní pouto

Mnoho dalších dětí v kurzu Manuely Fischerové si naopak chce své koníček – krajkářství – rádo ponechat, jak například uvádějí Emilia nebo třináctiletá Kimberly. Některé ho dokonce samy předávají dál. Jedna z bývalých žákyň paní Fischerové se kvůli studiu přestěhovala do Halle a tam vede dětskou skupinu věnovanou paličkování, jak říká vedoucí kurzu. „Vždycky člověka potěší, když se znovu setká s dětmi z té doby a zjistí, že stále paličkují.“ V tomto případě dokonce i za hranicemi Krušných hor.